Tento rok se odehrála jedna z důležitých událostí monarchie. Balkánský poloostrov prošel velkými politickými změnami a císař František Josef I. chtěl zachovat mír Rakousko ruskou dohodou a spolupracovat se Sankt Petěrburgem.
Podle císaře přišel čas na anexi Bosny a Hercegoviny a 6. října napsal prohlášení, ve kterém Rakousko rozšířilo svá vlastnická práva na obě provincie. Za šedesátileté panování to byla první území, která František Josef I. získal. Nečekal, ale jakou bude mít anexe neblahou odezvu. Anexe rozladila spoustu vládců a v Itálii proběhly menší protirakouské demonstrace. Bosna i Hercegovina mají hranice se Srbskem a Srbsko obě provincie považovalo za svoje. Zřetelně se připravila půda pro velkou a hroznou bitvu.
V březnu 1909 se Srbsko zavázalo, pod silným nátlakem Ruska, k bezproblémovým vztahům k Rakousko Uhersku a k uznání anexe. Srbové se na nějaký čas stáhli do pozadí a čekali na svou příležitost.
V únoru 1910 navrhl Bosenský guvernér a generál Marian Varešanin, aby některý z Habsburků navštívil nové provincie. 30. května přijel do Sarajeva císař osobně. V hlavním bosenském městě František Josef I. pobyl čtyři dni, městem projížděl vždy v otevřeném kočáře a navštívil i lázně Idža. 3. června se císař vrátil zpět do Vídně, brzy po jeho návratu z Bosny byl na guvernéra Varešanina spáchán atentát.
Guvernér žádné zranění neutrpěl, útočník Bogdan Žerajič se poslední kulkou zastřelil sám. Z šetření této události vyšlo najevo, že tento útočník sledoval celou císařovu návštěvu a dokonce se k císaři dostal tak blízko, že by se ho mohl i dotknout. Pokus o vraždu monarchy přerušila jen jeho důstojná tvář starého pána, jen proto Žerajič svůj plán neuskutečnil.
V létě 1911 Srbsko krátkým vojenským tažením dosáhlo vítězství v Bulharsku. Tento rok vznikla, mezi armádními důstojníky v Bělehradě, významná tajná organizace Černá ruka, ta měla za úkol sjednotit srbské menšiny v habsburské a turecké říši se svými krajany v Srbsku.
Rakouský císař František Josef I. ztrácel se Srby trpělivost, byl přesvědčen o nutnosti preventivního zásahu, proto pověřil ministra zahraničí Leopolda von Brechtolda k předání ultimáta srbskému ministru Nilolovi Pašičovi. Od 18. října 1911 mělo Srbsko osm dní na to, aby opustilo albánská území, jinak ponese následky. Pašič si uvědomoval, že s podporou jiných zemí nemůže počítat, a proto se stáhl.
Po atentátu na následníka Františka Ferdinanda d’Este 28. června 1914 se situace rozostřila a dlouhodobé nesváry mezi všemi mocnostmi vygradovaly až do prvního vyhlášení války, to se stalo 28. července 1914, když Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Ten den vydal císař František Josef I. manifest „Mým národům“ v němž psal, že si válku nikdy nepřál, avšak byl k ní okolnostmi donucen.