Na podzim roku 1852 se u dvora hovořilo o dalším možném sňatku s Annou, neteří krále Fridricha Viléma IV. Tento svazek by byl považován jako krok k uvolnění rakousko-pruských vztahů, avšak Anna byla již zasnoubená s Fridrichem Vilémem, lankrabětem hesenským. Jen chvíli se také mluvilo o princezně Sidonii, sestře Alberta Saského.
18. 2. 1853 císaře napadl János Libényi jednadvacetiletý krejčovský tovaryš. Bodná rána do krku byla hluboká a silně krvácela. František Josef útok zlehčoval a řekl, že nebyl ve větším nebezpečí než jeho stateční vojáci v Itálii. Císař unikl vážným následkům jen náhodou díky silnému zlatě vyšívanému límci a také díky tomu, že nůž sklouznul po jeho lebeční kosti. Ztratil hodně krve a na chvíli oslepl. Útočník byl popraven 20. 2. 1853. Patřil k maďarskému pluku, který bojoval o pět let dříve v povstání.
Po tomto vážném atentátu na císaře, se však otázka další linie Habsburské dynastie dostala do jiné perspektivy. Pokus o vraždu přesvědčil arcivévodkyni Žofii, aby svého nejstaršího syna rychle oženila. Proto pozvala svou sestru Ludoviku vévodkyni bavorskou a její dvě dcery na několik dnů do Ischlu. Devatenáctiletá Helena (Nené) dostala trému, když uviděla svého bratrance a nastávajícího manžela a ač byla na sňatek výborně připravena, nedokázala ze sebe vydat ani souvislou větu. Její patnáctiletá sestra Alžběta (Sissi), která nevnímala žádná omezení, se k císaři chovala velmi přátelsky. Nebylo divu, že se do mladé a velmi živé bavorské princezny císař zamiloval.
Dr. Vilém Krejza, Život a panování Františka Josefa I.: vladařské i lidské osudy Jeho Veličenstva slovem i obrazem, o císařových zásnubách napsal:
„… Svatba měla se konati až příštího jara. V zimě byl František Josef častou návštěvou buď v Mnichově nebo v Possenhofenu, aby navštívil svou nevěstu. Stále víc a hlouběji okouzloval ho naivní půvab a čarovná krása mladé dívky, takže se nemohl dočkati dne, kdy ji uvede na trůn … Když zrána dne 20. dubna 1854 princezna Alžběta odjížděla do Vídně, celé město bylo vzhůru a loučilo se. Měšťáci i lid volali za odjíždějící svoje nejupřímnější přání. Slavnostní vjezd svůj do příštího svého sídelního města slavila princezna Alžběta na vlnách Dunaje. Veliká plochá loď čekala připravena, aby ji pojala s veškerou družinou: s rodiči i s celým komornictvem. Zlaté a purpurové draperie, jež na přivítanou sličné panovnici přinesl národ. A v této nádherné kořisti jara, bílá a svěží ve své těžké hedvábné toiletě, se svým růměncem štěstí a s tázavými plameny žasnoucích očí vypadala jako symbol nejkrásnějšího mládí, jako víla nevinnosti a krásy jarní. Věnce z bílých a rudých růží pokrývaly její slavnostní plášť ze stříbrného brokátu a splétaly se s těžkými copy jejích nádherných, zlatorudě pobleskujících, hnědokaštanových vlasů … Vztyčená, snivě rozčarovaná vší touto poctou statisíců, stála krásná nevěsta na přídě lodi a zaníceně pohlížela na mohutné město, ztopené do podvečerních červánků. Zde ji očekávala koruna, kterou ji na hlavu vsadí vřele milovaná i milující ruka. Hle, nedaleko odtud, u přístaviště, stojí mladý rakouský císař, obklopen celým svým vysokým rodem a se všemi hodnostáři svého dvora. Vzrušen a zachvívaje se netrpělivostí, nemoha se už dočkati všech předepsaných obřadů a snad ani nevida, jakému nebezpečí se vydává v šanc, nečeká, až přisunou spojovací most k lodi, zvolna se přibližující. Nečeká – a pružným mladistvím krokem vrhá se do objetí své omdlévající nevěsty ...
... Vlastnímu slavnému a významnému aktu, kdy urození snoubenci měli se spojiti před oltářem ve svatý celoživotní svazek duší i těl, posvěceno bylo pondělí dne 24. dubna. Hle, jak asi zaznamenal své dojmy tehdejší kronikář:
… Akt oddávací vykonal se o 7. hodině večerní v kostele sv. Augusta, provedl jej někdejší učitel císařův, tehdejší kníže arcibiskup vídeňský, kardinál Josef Otmar z Rauscheru, za četné asistence duchovenstva. Již o třech hodinách odpoledne byl nával lidu v okolí hradu a kostela sv. Augusta tak mocný, že se příchody musely uzavříti. Nejen ze všech částí říše, nýbrž i z nejvzdálenějších měst Evropy a ostatních zemědílů přišli hosté a holdovací poselstva, vždyť přišly i ze Soluně, Smyrny a Alexandrie deputace usazených Rakušanů, aby se zúčastnily svatby svého císaře."
Po obřadu novomanželé ještě dvě hodiny přijímali hold od urozených hostí. Mezi nimi byl maršál Radecký, Windischgrätz nebo hrabě Jelačič. Po desáté hodině večer rodina usedala k večeři, ale nová císařovna neměla na jídlo ani pomyšlení. Zaskočily ji její nepříjemné pocity z nedostatku soukromí dokonce i o svatební noci, snídani nebo z toho, že po svatbě nenásledovaly líbánky. Možná i proto se manželství naplnilo až o dva dny déle, jak si zapsala do svého deníku arcivévodkyně Žofie, když 27. 4. mladý císař přišel na snídani a matku ujistil, že císařovna Sissi „naplnila jeho lásku“.
Za několik dní se Alžbětina rodina vracela z Vídně domů do Bavorska, všichni byli vyčerpáni z přísného dodržování dvorní etikety a Nené byla viditelně spokojená, že tomuto osudu unikla.