Maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče - 27 cm

Do historie vstoupil jako polní maršálek a slavný rakouský vojevůdce, když před tím byl postupně povýšen na: kadeta, rytmistra, majora, podmaršálka, náčelníka generálního štábu a polního maršálka. Ve svém životě absolvoval 17 polních výprav a získal všechny rakouské řády. Byl ženatý s Františkou Kamillou ze Štrasolda, se kterou měl 8 dětí.

Pocházel z českého vladyckého rodu, z tvrze Radče u Nového Bydžova.

Roku 1784 vstoupil do rakouského kyrysnického pluku, v letech 1788 – 89 se účastnil tažení proti Turkům, bojoval v Itálii proti Bonapartovi a v mnoha dalších bitvách. Jeho vzestup byl nejznatelnější v bitvách u Chlumu a u Lipska (1813). R. 1831 dostal pod své velení rakouské armády v Lombardii a Benátsku, sídlem jeho štábu byl Milán. R. 1836 získal titul polního maršálka za významné povznesení vojenského výcviku.

Své nejslavnější dny zažil v rozmezí let 1848 – 49. V severní Itálii probíhala v té době, téměř jako v celé Evropě, revoluce, kde povstalci s pomocí sardinského krále Karla Alberta donutili rakouské vojáky opustit Milán. Vše začalo tím, že sardinský král Karel Albert vyhlásil v březnu 1848 válku Rakousku. V červenci 1848 však Radecký obrátil jeho armádu na útěk po bitvě u Custozy . Karel Albert požádal Rakousko o příměří, to však trvalo pouze rok. V březnu 1849 Radecký sardinská vojska opět porazil, tentokrát k tomu došlo u Novary . Karel Albert přijal důsledky porážky a vzdal se trůnu.

Od té doby byl Radecký považován za zachránce monarchie a za odměnu se stal vojenským guvernérem lombardsko-benátského království. Byl pozván do Vídně, aby vytvořil operační rozvrh proti Prusku, bitva se však neuskutečnila. Proto se vrátil do Milána. Po čase se ve věku 91 let vzdal činné služby, svoji roli sehrála i snaha císaře Františka Josefa I. naklonit si obyvatele severní Itálie. Namísto Radeckého dosadil svého bratra Maxmiliána.

Radecký v Miláně také zemřel, a to na následky banálního zranění- upadl a zlomil si krček stehenní kosti. Jeho pohřeb trval pět dní a účastnili se ho tisíc obyvatel monarchie. Svůj obdiv mu vzdali nejen rakouští, ale také ruští a pruští důstojníci. Snad také proto, že to byl sice postavou malý člověk, ale s laskavýma očima a zvučným a hlubokým hlasem. Svými podřízenými byl zbožňován a někdy nazýván otcem.

Jeho tělo bylo převezeno do Wetzdorfu v Dolních Rakousích. V Praze mu byl vystaven pomník na Malostranském náměstí, kde stál až do 1918. Poctu mu vzdal i Johann Strauss ml. svým „Radeckého pochodem".

Literatura:
Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918