Válečná lodní pošta - SZENT ISTVÁN

Bitevní loď Szent István rakousko-uherského válečného námořnictva patřila mezi lodi typu "Dreadnought". V rakousko-uherském válečném námořnictvu se loď řadila do třídy bitevních Tegetthoff. (Podle admirála , který vybojoval vítěznou bitvu s italským loďstvem u ostrova Visu v roce 1866. Naposledy v historii zde válečné lodě vybojovaly vítězství pomocí klounů- zašpičatělé přídě ničící protivníkovu loď taranem.)
V roce 1906 byla v Anglii spuštěna na vodu bitevní loď nové generace. Její jméno Dreadnought (Neohrožený) již jednou použila úspěšná anglická válečná loď v 16. století. Loď Dreadnought převyšovala bitevní lodě starší generace palebnou silou svých 30 cm kanonů s dostřelem 20 km a rychlostí. Vyrovnala se jim v pancéřování. Angličané se tehdy poučili z porážky ruského loďstva v bitvě u Cušimy. Lodě typu Dreadnought v období 1906-1918 opanovaly moře a oceány.
Rakousko-Uhersko uvedlo do služby první loď třídy Tegetthoff v roce 1912. Byla to známá loď "Viribus Unitis". Postavila ji loděnice STT v Terstu .Část výzbroje lodi včetně kanonů dodala tehdy Škoda Plzeň. Sesterské lodi Viribus Unitis byly také postaveny v Terstu a jmenovaly se Tegetthoff a Prinz Eugen. Čtvrtá a poslední loď této třídy, Szent István, byla zpočátku stavěna ve Rijece a dokončena v Pule v roce 1915. V dokumentech té doby je Rijeka označována italských jménem Fiume.
Jméno lodi ,Szent István( výslovnost: sent ištván), znamená maďarsky svatý Štěpán. Schodou okolností hranice mezi rakousko-uherským Zalitavskem (Uhrami) a Předlitavskem (Země v říšské radě zastoupené) probíhala právě Rijekou (Fiume). Král Štěpán vládl Maďarům v letech 1000-1038. Pražský biskup Vojtěch z rodu Slavníkovců toužil pomstít vyvraždění své rodiny vládnoucími Přemyslovci a jim pomáhajícími Vršovci. Přemyslovci tehdy ovládali hornaté území Slovenska a dnešní jižní území Polska včetně Krakova. Můžeme se domnívat , že to byla i pomsta, která vedla Vojtěcha k tomu, aby krále Štěpána přivedl v Ostřihomi ke křesťanství a tím dodal maďarskému ovládnutí karpatské kotliny legitimitu.Vojtěch prakticky uzavřel Přemyslovcům další možnost rozšíření státu. Většina dnešních historiků hodnotí význam svatého Vojtěcha vysoko, jako "velkého Evropana" své doby.
Bitevní loď Szent István byla dlouhá 152,2 m, široká 27,99 m, hloubka pomoru 8,85 m. Dvanáct děl kalibru 30,5 cm bylo umístěno ve čtyřech dělových věžích. Dalších dvanáct děl mělo kalibr 15 cm. Osmnáct lehkých děl bylo o kalibru 7,5 cm. Ochranný pancíř měl sílu 280 mm. Dvanáct parních kotlů a čtyři lodní šrouby umožňovali lodi rychlost 20 uzlů.
Vzhledem k tomu, že loď byla dokončena až v roce 1915, během války, válečné důvody neumožňovaly vycvičit posádku na otevřeném moři. Ostatní bitevní lodi třídy Tegetthoff sice podnikaly výpady proti italskému pobřeží, Szent István však zůstával uzavřen v zátoce přístavu Pula.
V roce 1914 uzavřelo loďstvo Dohody Orantskou úžinu (mezi Albánií a Itálií). Úžina byla dokonce uzavřena protiponorkovou sítí. C.K. válečné námořnictvo se sice pokusilo uzávěru během 1. světové války několikrát narušit, nejvážněji v roce 1917, na prolomení uzávěry však síly c.k. námořnictva nestačily. Většina loďstva proto zůstávala po dobu války uzavřena v přístavu Pula ( tehdy Pola)a v Boce Kotorské (tehdy Bocca di Cattaro). Loďstvo bylo potencionální překážkou pro vylodění dohodových mocností na dalmatském pobřeží.
Klidnou hladinu vyčkávání na nepřítele změnila v únoru 1918 vzpoura v Boce Kotorské. Válečné vedení příčiny vzpoury vyložilo jako výsledek dlouhé nečinnosti a únavy válkou. Vedení flotily bylo vyměněno a částečně penzionováno. Do čela válečného loďstva byl jmenován kontraadmirál Miklós Horty, kterého spíše známe jako šéfa maďarského státu v letech 1920-1944.
Horty po převzetí flotily naplánoval složitou, riskantní operaci, která by umožnila c.k. válečnému loďstvu převzít iniciativu v Orantské úžině. Nejsilnější lodi flotily se měly přesunout tajně a s malým doprovodem do Boky Kotorské a odtud překvapit lodě uzávěry Orantského průlivu.
Bitevní lodě Viribus Unitis a Prinz Eugen vypluly s malým doprovodem z Puly 8.6.1918 v noci. Druhý den je následovaly lodě Szent István a Tegetthoff. Operace měla mnohé slabiny. Jednou z nich bylo, že lodě mohly opustit přístav v Pule až v 22.15 hod. Čekalo se totiž až do setmění ( ve 21 hod) a teprve potom byl dán rozkaz k odstraňování protiponorkových sítí uzavírajících přístav. Bitevní lodě Szent István a Tegetthoff po opuštění přístavu nabraly kurz na jihovýchod podél Jaderského pobřeží. Podle plánu měly lodě ráno zakotvit v zátoce Telaščica na ostrově Dugi Otok a teprve další noc pokračovat do Boky Kotorské. V čele malé bojové formace jel torpédoborec Velebit, za ním bitevní loď Szent István obklopená šesti torpédovými čluny, následoval Tegetthoff a opět torpédové čluny.
Kapitán Seitz, velitel formace, nařídil zvýšit rychlost lodí na 17,5 uzlu. Chtěl tak dohnat časovou ztrátu způsobenou nekoordinovaným otevíráním protiponorkových sítí u vjezdu do přístavu Pula. Bitevní lodě sice mohly dosáhnout až rychlosti 20 uzlů, ale posádka byla nevycvičená. Tak se stalo, že pro přehřátí jednoho z parních strojů na bitevní lodi musela být krátce po půlnoci rychlost celé skupiny snížena na 12 uzlů. Na úrovni ostrova Susak poblíž většího ostrova Lošinj ve 2 hod. už mohla být znovu rychlost zvýšena na 14 uzlů.
Moře bylo velmi klidné, obloha jasná. Viditelnost byla východním směrem velmi dobrá, západním směrem nad širým Jadranem ležel mlžný opar. Přehřátí parních strojů , mezní zvyšování výkonu spolu s nevycvičenou posádkou se navenek projevovalo nadměrným kouřením komínů. K obloze se zvedal hustý černý dým, který byl vidět opravdu dodaleka. Ve 3.30 hod. se c.k. bojová formace nacházela severozápadně od ostrova Premuda.
Tuto noc byly na číhané u ostrova Premuda 2 italské torpédové čluny třídy MAS. Čekaly zde na nepravidelně plující rakouské parníky zásobující Boku Kotorskou. Torpédové čluny MAS již měly tichý a silný benzinový motor. Každý torpédový člun byl vyzbrojen dvěma torpédy. Vypluly z přístavu Ancona a díky klidnému moři mohly v noční tmě přeplout celý Jadran. Ve 3.15 hod uviděly posádky italských torpédových člunů na obloze černý kouř. Bylo již těsně před svítáním. Kapitán Luigi Rizzo , velitel bojové skupiny, nezaváhal ani okamžik. Během 15-20 minut se člun MAS 15 dokázal zcela nepozorovaně proplížit mezi zastaralými rakouskými torpédovými čluny až na vzdálenost 300 m od pravoboku bitevní lodi Szent István. Při délce lodi 150 m je jasné, že terč torpédového útoku opravdu velký. Szent István zasáhla obě torpéda. Pozorovatelé na Szent István uviděli dráhu torpéd až na poslední chvíli. Následovaly dvě mohutné exploze. Loď se během okamžiku naklonila o 10 o na pravobok. Druhý člun MAS vypálil svoje torpéda na bitevní loď Tegetthoff a minul. Patrně to také bylo z větší vzdálenosti. Italské torpédové čluny byly při svém rychlém ústupu zpozorovány pouze jedním rakouským torpédovým člunem. Tak na ně vypálil svoje torpéda, ale pochopitelně rychlé čluny minul. Kanony bitevních lodí s dostřelem 20 km zůstaly v nečinnosti, protože útočníci byly neviditelní.Paradoxně křehký rychlý člun mohla ohrozit i palba z kulometu, ten však použit nebyl. Čluny MAS dorazili do Ancony v 7.00 hod. Dnes je italský rychlý člun MAS 15 vystaven v muzeu Sacrario delle Bandiere v Římě.
Zraněná bitevní loď Szent István pokračovala v další plavbě rychlostí 4,5 uzlu. Brzy však musela úplně zastavit, protože kvůli pronikání vody do lodi muselo být 10 parních kotlů uhašeno. Zbylé 2 parní kotle dodávaly energii pro vodní pumpy. Přes uzavření lodních přepážek však voda do lodi pronikala i nadále kanálem pro elektroinstalaci. Bitevní loď Tegetthoff se pokusila vzít Szent István do vleku, několik falešných ponorkových poplachů však znemožnilo využít krátícího se času. Lodní děla byla natočena na levobok, aby vyvažovala pronikající vodu. Jak loď nabírala stále více vody, bylo nutno uhasit i poslední 2 parní kotle. Tím se stala situace beznadějnou, protože přestaly pracovat vodní pumpy. Tehdy byl vyhlášen rozkaz : "Opustit loď!" Zatímco námořníci skákali v panice do moře, z blízko stojící lodi Tegetthoff bylo celé potápění lodi Szent István fotografováno a filmováno.Na filmu je vidět, jak někteří námořníci lezou po trupu lodi. V 6.05 hod. (10.6.1918) se bitevní loď Szent István náhle otočila a zůstala na hladině kýlem vzhůru. To však netrvalo dlouho. Po 6 minutách agónie loď zmizela pod hladinou moře. Ještě hodinu poté doprovodné lodě sbíraly z hladiny plovoucí námořníky . 89 mužů při potopení lodi zahynulo.
Útočná operace v Orantském průlivu byla odvolána, protože střetnutím u ostrova Premuda byl úmysl c.k. mariny prozrazen a palebná síla útočné formace byla potopením bitevní lodi Szent István oslabena o 25 %.
Ostatní bitevní lodi zůstaly až do konce války v přístavu Pula. Po kapitulaci Rakouska-Uherska převzala Viribus Unitis Jugoslavie. Pula však měla připadnout Itálii. Tehdy zasáhli italští žabí muži a Viribus Unitis v rejdě přístavu Pula potopili.
Vrak lodi Szent István využívalo v 60. letech jugoslávské válečné loďstvo pro nácvik záchranných operací potápěčů. V roce 1995 hledala a prozkoumala vrak lodi spojená chorvatsko-maďarská expedice. Vrak lodi Szent István se nachází v otevřeném moři 14 námořních mil od ostrova Ilovik a 8 námořních mil od ostrova Premuda. Od ostrova Lošinj je vrak lodi vzdálen zhruba 16 námořních mil. Loď leží kýlem vzhůru na mořském dně. Nejvyšší bod kýlu je v hloubce 48 m pod hladinou moře. Dno moře je v hloubce 66 m.
V Itálii se na počest úspěchu člunu MAS dodnes slaví 10. červen jako Den válečného loďstva.